sir v praze

není trochu pozdě na psaní o akci, která se stala skoro před dvěma týdny?

NE, protože

- jsem se z toho jakž takž vzpamatovala až teď

- píšu hlavně pro sebe, ne pro spokojenost druhých

- vlastně jsem si na to taky do teď nenašla čas

- debilní uzavírání známek a neplánovaný akce

- a taky jsem dlouho vymejšlela název blogu

- a logo

- a jsem královna prokrastinace

- takže proto

tak.

to nejlepší na začátek.

ale ještě předtím - nerada používám velký slova, kroutím očima kdykoliv si někdo pateticky vylívá srdíčko na sociálních sítích a sama už pomalu nerozeznám, kdy mluvím sarkasticky a kdy něco myslím vážně. jsem teda docela cynik a pro nadchnutí jdu sakra daleko. 

takže když o něčem řeknu, že to byl nejlepší zážitek mýho života a žiju z toho ještě dlouho po tom, nebude to asi jenom tak. 

jasně, není mi ještě úplně tolik, abych mohla říct, že nic lepšího už nikdy nezažiju, ale silně o tom pochybuju.

ano, napadla mě doživotní romantická láska. *eye rolling*

i svatba.

i děti. 

vnoučata.

orgasmus.

VŠECHNO.

leda že bych se vrátila v čase jako linda mccartney. možná.

každopádně, jak to vlastně bylo.

byla jsem šťastná jako blecha už když jsem zjistila, že paul mccartney přijede do prahy.

ještě šťastnější jsem byla, když jsem s tátovou /♥/ pomocí ukořistila lístky na stání.

zhruba tři dny před koncertem jsem měla permanentní motýlky v břiše.

a pak to přišlo. s V jsme celou cestu nemluvily o ničem jiným a pak už jsme obě byly moc nervózní, než aby jsme vůbec něco řekly. vchody se otevíraly v půl sedmý. kolem čtvrtý jsme vyšly z českomoravský před O2 arénu a přímo před náma už postávaly zástupy lidí. zhruba dvě stovky. ale protože V měla dobrý zdroje, obešly jsme arénu a

 tam jsme byly úplně samy. takže jsem se mohla klidně v rohu převlíct do fan trika od V, protože zatím žádný nemám. shame shame shame. 

řeknu vám, je fakt sranda pozorovat lidi s fan trikama beatles/paula/johna/ringa /fakt!/, jak pomalu, váhavě přícházej blíž a blíž k vám, pohled plnej pochyb jim sklouzává od vašeho trika ke vchodu za váma a zpátky a když už to vypadá, že by se vás mohli na "něco" zeptat, otočí se a namíří si to k přeplněnýmu vchodu na druhý straně. proč ne. víc prostoru pro nás. pak ale přišli první odvážlivci, moravácí /z hradiščaaaa/ a s těma byla fakt sranda. fakt je vidět, jak jsou ty lidi najednou o 500% víc přátelský nebo minimálně komunikativní. nabídli nám meruňkovici a pak koupili ampulku jégra. 

ultradíky ségře, která mi vždycky obstarává lístky a dala mi ho v obálce se slovama "across the universe" ♥

ale to zajímavý teprve přišlo. lidí začalo přibývat a i když jich určitě nebylo ani sto, stejně to je celkem nepříjemný být vepředu a cejtit, jak by tě nejradši všichni hodili za sebe. no a pak k nám zevnitř přišli dva chlapi z ochranky, chytli se madel a smáli se nám přes sklo, jak jsme nervózní, že furt neotevíraj. až potom. zabrali a bylo to. držely jsme se za ruce a běžely jsme chodbou, proběhly jsme rámama, odstrkovaly každýho, kdo se nám pokoušel vnutit nějakej leták, probíhaly chodbama, zatáčely jak myši v labyrintu, nějak jsme se ocitly v šatně, kde jsem se velice rozumně rozhodla nebrat si s sebou ipad k dokumentaci, PROČ TAKY, že jo. takže dole vidíte fotky V. už v tý době jsem si myslela, že jsme tou šatnou ztratily spoustu času a když budeme třeba ve třetí řadě, můžeme být rády. ale co se nestalo, přiběhly jsme tam k prořídlý první řadě U ZÁBRAN /měly jsme stání dál od pódia, proto jsem neomdlela/ přímo k hradišťákům. pustili nás hned mezi sebe a spolu nám docela utekly ty necelý dvě hodiny. taky jsme různě pozorovali lidi, který přicházeli do stání u pódia a dva maníci tam přišli v uniformách se stg. peppera, nechtělo by se mi v tomhle skákat a potit se. spousta lidí měla podobný trika, ale i ta s johnem nebo ringem nebyly nic neobvyklýho. hm. 

v osm byl oficiální začátek, což by normálně znamenalo o cca tři čtvrtě hodiny pozdější příchod, ale už ve čtvrt na devět se mi rozklepaly kolena, napjaly lejtka a krk, jak jsem si stoupla na špičky a snažila se legendu vidět na vlastní oči, ne jenom z obrazovek. úděl malejch lidí. no a pak to šlo ráz na ráz. začla jsem bulet jak želva, nemohla jsem uvěřit, že by se něco takovýho mohlo stát zrovna mě a že támhle na pódiu stojí opravdu TEN paul mccartney. během prvních tří písní se mi nezastavitelně valily slzy po tváři. pak jsem se trochu uklidnila a následovala pravidelně se opakující sekvence ječení - zpívání - brečení. teď mi dochází, že jsem ve svým okolí byla jediná ječící a že to možná mohlo trochu rozčilovat ty okolo mě a musím upřímně říct, že je mi to fakt u..víš kde. no regrets. před koncertem jsem si říkala, že by bylo docela fajn, kdyby aspoň zklusil česky říct "ahoj praho". on tam přišel a řekl "ahoj praho, dobrý večer, díky, jsem rád že jsem zase tady" a potom mezi různejma písněma říkal regulérní  český věty, který mu byly skvěle rozumět. hrál na basu, kytaru - elektriku i akustiku, ukulele, klavír - křídlo i elektrickej. hrál věci, u kterejch jsem ani nedoufala, že by mohl zahrát - here today, something na ukulele, in spite of all the danger...  při live and let die začly šlehat plameny (ukázka toho a posledního neutuchajícího zbytku nefalšovaný /beatle/mánie aneb mýho otravnýho ječení dole) a na konci byl takovej ten grandiózní výbuch a paul si zakryl uši a bylo to hrozně roztomilý. 

trochu jsem o tom přemejšlela a dospěla jsem k názoru, že kdyby tam jenom přišel a necelý tři hodiny seděl na židli, stejně by to byl nejlepší zážitek mýho života. takže asi tak se dá vyjádřit, kolikrát znásobený to navíc bylo, když hrál moje srdcovky, byl sassy jako vždycky, mluvil česky...

taky každej koncert, na kterym jsem zatím byla, byl o užití si dobrý hudby, jít domů, dobře se vyspat a druhej den si vzpomenout, jak povedená ta akce byla. teď to bylo o hudbě jenom z části. beatles pro mě znamenaj opravdu hodně a obecně se muj cynismus projevuje i vztekem/zármutkem, že už nikdy nezažiju šedesátky, že jsem se narodila ve špatný době a tak. a tenhle koncert mi umožnil se co nejblíž přiblížit všem mejm nesplnitelnejm touhám. znamenalo to pro mě o tolik víc než jenom poslech dobrý hudby. bylo to ta nejvíc emotivní věc, co jsem zatím zažila. během těch necelejch tří hodin jsem byla úplně jak v transu, neschopná komunikovat s vnějším světem, sama někde tam, kde se plní sny. nemohla jsem potom vůbec usnout, druhej den jsem se nemohla na nic soustředit... 

je to trochu ironie, že svuj první článek ladim někam, kam zabrousim opravdu jenom výjimečně, ale tento blog chci mít jako takový deník, a tohle tu chybět prostě NESMÍ. 

s patosem nekončím - pro mě to bylo asi opravdu life-changing. předtím už jsem byla opravdu trochu jak zombík, stále unavená, do ničeho se mi nechtělo, bylo mi jedno, co jím, ruce přirostlé k tabletu.. no a jak to tak bývá, když takhle setrváváte dlouhou dobu, událost, která vám znovu vlije krev do žil, přijde naprosto nečekaně. najednou zase dělám věci s chutí, nezbláznim se ze dne bez tumblru, zajímám se o vegetariánskou stravu - to všechno kvůli paulovi. vlastně i tenhle blog jsem konečně založila na popud koncertu. a nemluvim tu o něčem tak bláhovým, jakože "od šestnáctýho června už nikdy nepozřu maso, nepřistihnu se o půlnoci na facebooku, nebudu nikdy unavená atd. je to běh na dlouhou trať, ale dalo mi to směr, už zase znám svoje priority, vím, čeho bych chtěla dosáhnout. konečně už nestagnuju.

děkuji, sire ♥

my valentine s natalie portman a johnny deppem; řekl česky "tuhle píseň jsem napsal pro svojí ženu nancy"

ani z týhle nekvalitní fotky z obrazovky se to nezdá real

na konci vypustili konfety v barvách český/britský (?) vlajky